Naleznete zde vše, co se týká křížových výprav

Teorie křižáckých fortifikací

Typy křižáckých opevnění

Křižácká opevnění existovala v několika základních formách, které se nicméně značně překrývaly. Nejjednodušší byla volně nebo téměř osamoceně stojící věž. Zcela běžně se dají nalézt v nejosídlenějších regionech. Druhým typem bylo tzv. castrum neboli prostranství obehnané pevnou hradbou, obvykle obdélníkového tvaru s věžemi v rozích. Z jednoduchého kastra se vyvinulo dvojité kastrum, na něž lze nahlížet jako na nejranější podobu koncentrického hradu. Dvojitá kastra byla budována v hraničních a zranitelnějších oblastech. Křižáci rovněž využívali hradů na vrcholcích kopců či na skalních výběžcích. Čtyřté kastrum je popisováno jako hrad na pahorku s předhradím - tzv. motte.

Principy obrany

První obrannou linií hradu či opevněného města v případě obležení byl příkop. Typy hradních příkopů byly různé – od mělkých výkopů až po mohutné průrvy uměle vyhloubené napříč horským ostrohem. Za příkopem se zdvihaly hradby, někdy i vícenásobné, zesílené věžemi. Věže měly šířku kolem 5 až 6 metrů a vystupovaly zhruba 4 metry nad hradby. Byly rozmisťovány přibližně v třicetimetrových rozestupech.

Prvořadou pozornost věnovali stavitelé opevnění bran, ačkoliv ty se stávaly středem útoku jen zřídka. Mohla být do nich zabudována padací mříž vyrobená ze železa, která se zvedala a spouštěla v postranních stěnách průjezdu. Další ochranu zajišťoval padací most nebo střílny v boční stěně hradby a klenbách bran, skrze které mohli obránci střílet na nepřítele kušemi či luky. V tomto období byly vrhací praky mnohem efektivnější v obraně než při obléhání. Koncem 12.století se začaly používat praky na principu protiváhy. Při instalaci praku musel být vyhlouben příkop, v němž se muselo závaží zhoupnout. Vedle mechanismů na vrhání kamenů se v křižáckých hradech při obraně uplatnila především lukostřelba. Používaly se nejen ručně napínané luky, ale taky kuše. Účinnost obranné lukostřelby v případě, že opevnění mělo odpovídající posádku, byla velmi vysoká. Při obléhání johanitského hradu Belvoir kronikář popisuje, že obléhatel nemohl vyjít ze svého stanu, aniž by na sobě neměl oblečenu zbroj. Lukostřelci mívali své stanoviště obvykle na vrcholcích hradeb nebo věží opatřenými cimbuřím. Další střílny byly po stranách hradeb a věží, ovšem nabízely jen omezený střelecký úhel. Kamenné machikuly – vystupující ochozy s otvory v podlaze – umožňovaly obráncům střílet na nepřátele nebo na ně vrhat kameny shora. Bylo také možno sypat žhavý písek nebo lít horký olej a smolu, což bylo velmi účinné proti obléhacím strojům, které poté už stačilo jenom zapálit hořícím šípem.

Mnoho hradeb a věží bylo opatřeno proti podkopání. Zkosený skalní násyp zvyšoval sílu konstrukce, ale sám o sobě netvořil nosný základ hradby nebo věže. Skalní násyp sloužil jako zátaras, který zdržoval postup oblehatelů, a jeho případný sesuv neohrozil stabilitu věží. Dvojité hradby znamenaly další překážku v obléhání. Dokud nepřítel nepřevzal plnou kontrolu nad vnější hradbou, vznikla mezi oběma hradními okruhy „smrtící zóna“. Vnitřní hradba a věže byly vystavěny do větší výšky než vnější opevnění a i v případě, že došlo ke ztrátě vnějšího obvodu hradeb, zajišťovaly obráncům výškovou převahu.

Strategické role

Většina hradů byla stavěna na výhodných místech, aby plnila strategické role, ať už jako útočné základny nebo obranné pozice. Reinald z Chatillonu využil svých hradů v Zajordání jako odrazového můstku, na jehož základě rozšířil svou moc směrem na jih, kde drancoval města a přepadával obchodní karavany. Jeho silně opevněné území navíc bylo hrázi mezi Damaškem a Káhirou, tedy dvěma islámskými světy. Nepřekvapuje tedy, že pro Saladína se stal hlavním cílem při ničení křižáků. Možnost ohrožovat nepřátelské komunikace z relativního bezpečí hradu poskytovala různé vojenské a politické výhody. Hrady sloužily rovněž jako zásobárna potravin.

Když křižáci bitvu prohráli nebo když si netroufli ani na stínování nepřítele v terénu, z jejich pevností se stala útočiště. Po porážce u Hattínu se většina zbylých rytířů stáhla do svých hradů, kde se jim podařilo odolat Saladinovu obléhání.