Naleznete zde vše, co se týká křížových výprav

Pád Edessy

Imád ad-Dín Zengí, od roku 1128 atabeg (vojenský velitel a místodržící) seldžuckého prince v Mosulu, vybudoval během třicátých let poměrně pevný státní útvar spojením držav Aleppa a Mosulu. Na rozdíl od většiny tureckých náčelníků byl Zengí nejen válečník, ale také prozíravý politik. Dával přednost drobným, ale trvalým úspěchům před rozsáhlými riskantními výpravami. Snad proto také se k jeho osobě váže legenda, že byl synem někdejšího místodržícího v Aleppu a rakouské markraběnky Idy, kterou Turci zajali roku 1101 po rozbití křížové výpravy hraběte z Nevers. Teprve když si pozvolna zajistil zázemí v severní Sýrii, zaútočil Zengí proti Tripolisu. Na pomoc přispěchal král Fulko, ale jeho unavené vojsko se příliš rychle dostalo do blízkosti Turků. Zengího nečekaný útok křižáky rozehnal, král Fulko se uchýlil se svou družinou do pevnosti Montferand a tam ho Zengí oblehl. Po krátkém válčení nabídl Zengí Fulkovi velmi výhodné podmínky čestné kapitulace: volný odchod vojska s poctami a dokonce i vrácení zajatých rytířů - to vše za postoupení pevnosti. Zengího umírněnost uvedla současníky, přátele i nepřátele, v úžas. Strategicky však dohodou nesporně získal: pevnost Montferand kontrolovala vstup do údolí řeky Orontes. Během následujícího období ponechal Zengí křižáky v klidu a bojoval především proti drobným tureckým náčelníkům v Sýrii. Nejvýznamnější z jeho válečných akcí byl v té době útok proti Damašku; poznali jsme již okolnosti, za kterých byl přerušen. I nadále však Zengí pozorně sledoval vnitřní vývoj křižáckých států. Oslabení moci jeruzalémského království po Fulkově smrti považoval za důležitou politickou výhodu. Jeho zájem se přitom upíral především do severní Sýrie, kde se právě v této době vyhrotily rozpory mezi antiochijským Raimondem a edesským Jocelinem II.

Na podzim roku 1144 se Jocelin II., který již nejednou projevil své chabé vladařské schopnosti, dal zaplést do odboje jednoho z drobných tureckých náčelníků proti Zengímu a vyrazil se svým vojskem na Eufrat. Této situace využil Zengí k vynikajícímu strategickému tahu: vyhnul se Jocelinovu vojsku a za jeho zády zaútočil na Edessu. Jeho odhad situace se potvrdil: v Edesse zůstali téměř jen neozbrojení měšťané a klerikové a město bylo příliš vzdáleno od ostatních základen křižáků, než aby mohlo dostat rychlou pomoc. Jocelin II. nepovažoval své vojsko za dostatečně silné k tomu, aby se pokusil své hlavní město osvobodit, a zapsal se tímto rozhodnutím do dobových kronik navždy jako zbabělec a neschopný velitel. Raimond v Antiochii se omezil na úlohu pozorovatele. Královna Melisenda sice ihned rozhodla vyslat vojsko na sever, to však již nemohlo přijít včas. Na konci roku 1144 byla Edessa vzata útokem.

Po dobytí města předvedl Zengí své pojetí války proti západním vetřelcům; blížilo se již tomu, co poznáme v období Saladinově jako "svatou válku". Nejprve povolil svým vojákům volně plenit a zabíjet a pak shromáždil všechny zbývající křesťany latinského obřadu: mužové byli pobiti, ženy a děti poslány do otroctví. Naproti tomu ušetřil východní křesťany, dovolil jim zůstat v Edesse a ponechal jim také jejich kostely, zatímco kostely latinské dal rozbořit. Zvláště syrští jakobité se těšili (na rozdíl od Arménů) výslovné ochraně Zengího.

Dobytí Edessy mělo široký ohlas v muslimském světě. Zengímu se dostalo titulu "al-malik al-mansúr" - vítězný král. Přestal být pouhým atabegem a získal svrchovanou vládu nad Mosulem. Když se chystal k dalším bojům v severní Sýrii, došla zpráva, že antiochijský Raimond po pádu Edessy narychlo odjel do Konstantinopole, pokořil se císaři a žádal ho o pomoc. Zengí neměl zájem na konfliktu s Byzancí, a proto obrátil směr svého tažení proti Damašku. Avšak ještě cestou se dověděl, že arménské obyvatelstvo Edessy se pokusilo vyhnat jeho posádku a pomoci Jocelinovi k návratu. Zengí spiklence krutě potrestal, část Arménů vyhnal a místo nich povolal do města několik set židovských rodin, které byly v muslimském světě považovány za spolehlivější.

Vzápětí se však ukázalo, že triumf v Edesse byl nejen největším, ale také posledním úspěchem Zengího. V září 1146 byl "vítězný král" ve spánku zavražděn bezvýznamným eunuchem franckého původu. Náhlá smrt panovníkova vedla obvykle v tureckém světě k těžké vnitřní krizi. Po smrti Zengího byla krize vzápětí zažehnána tím, že si jeho synové rozdělili dědictví. Zejména mladší z nich Núr ad-Dín, který obdržel Aleppo, dokázal upevnit svou moc natolik, že již v listopadu roku 1146 odrazil Jocelinův pokus o znovudobytí Edessy a zničil pak v bitvě rytířské vojsko.

Jeruzalémská politika nesprávně odhadla vývoj po Zengího smrti. Královská rada považovala další spojenectví s Damaškem za zbytečné a dala se zlákat vidinou snadných územních zisků za Jordánem. V květnu roku 1147 se Fulkův syn, mladý král Balduin III., vypravil proti Damašku. Jeho tažení neskončilo naprostou katastrofou snad jen proto, že damašský vládce Unur mnohem líp než křižáci chápal, že v Núr ad-Dínovi rychle vyrostl nový společný nebezpečný nepřítel jemu i Frankům. Neměl proto zájem na zničení vojska svých potenciálních spojenců a ponechal fyzicky zdatným, ale politicky naprosto naivním křižákům volný ústup do království. Velmi brzy se ukáže, jak málo se křižáci z této zkušenosti poučili.