Naleznete zde vše, co se týká křížových výprav

Jeruzalémské království na vrcholu moci

Záhy poté, co pod tripolskými hradbami dosáhl obecného uznání své lenní svrchovanosti, vyrazil jeruzalémský král s pomocí Bertrandovou proti Bejrútu. Po několikaměsíčním obléhání, které z moře podporovaly pisánské a janovské lodi, bylo město v květnu 1110 vzato útokem. Jeho posádku a obyvatele potkal zcela jiný osud než obránce Tripolisu: vojáci byli pobiti, město vypleněno. V létě téhož roku zaznamenalo jeruzalémské království slavnou událost: návštěvu norského krále Sigurda, který po návratu do Evropy získal přídomek připomínající jeho cestu: "Jorsalfar" - Ten, jenž táhl do Jeruzaléma. Sigurd se pak zúčastnil další úspěšné akce Balduinovy na palestinském pobřeží - obléhání města Sidonu. Po tříměsíčním obležení město kapitulovalo za poměrně výhodných podmínek. Dobytím Sidonu ovládli křižáci celé palestinské pobřeží s výjimkou Tyru. Ten se stal cílem dalšího tažení na podzim následujícího roku. Tentokrát však nebyl Balduin úspěšný. Fátimovská posádka v tísni požádala o pomoc Damašek a ten ochotně vyhověl a přinutil křižáky, aby zrušili obléhání a stáhli se k jihu.

Rok 1112 přinesl v severních křižáckých státech dvě významné osobní změny, které tam posílily vliv jeruzalémského krále. Počátkem onoho roku zemřel Raimondův syn Bertrand, který se jen necelé tři roky těšil z titulu hraběte tripolského. Vystřídal jej jeho syn Pons, který nesdílel otcovy sympatie k Byzanci a dával naopak přednost přátelství s Tankredem. Nové posílení Tankredova vlivu však netrvalo dlouho. Uprostřed příprav k nové válce proti Arménům zemřel nečekaně také on. Obě úmrtí posílila vliv a prestiž edesského hraběte Balduina Le Bourg.

Jeruzalémské království bylo tedy zabezpečeno. Ke spokojenosti chyběla králi už jen jediná podmínka, ale právě taková, jakou ve feudálním systému nebylo možné podceňovat: syn, který by se stal dědicem koruny. Balduinovo manželství s arménskou princeznou bylo bezdětné a i další manželství, které poté uzavřel, byly bezdětné.

Balduin vytáhl roku 1118 v čele nepříliš početného, ale dobře vyzbrojeného vojska a dostal se bez potíží až na břehy Nilu. Dříve než rozhodl, jak využije svého úspěchu, těžce se roznemohl a dal se odvézt do Palestiny. Nedorazil však již do Jeruzaléma; zemřel cestou na jižním pomezí svého království dne 2. dubna 1118. Pozoruhodnou shodou okolností zemřel šestého dne téhož měsíce chalífa v Bagdádu a v srpnu téhož roku byzantský císař Alexios v Konstantinopoli. V králi Balduinovi I. ztratily křižácké výboje na Východě osobnost výrazně reprezentující typické rysy bojovníka prvé výpravy. Jeho osobní podíl na úspěchu výpravy nelze přeceňovat, ale je nesporné, že se velice přičinil ke stabilizaci poměrů v jeruzalémském království a o zlepšení vztahů mezi Jeruzalémem, Antiochií, Edessou a Tripolisem. Patřil k těm, kdo dovedli realisticky ocenit postavení hrstky západních dobyvatelů v Palestině a Sýrii, a bylo výhodou pro další vývoj křižáckých výbojů, že podobnou schopnost prokázali také jeho nástupci.

V den, kdy měly být uloženy do hrobky pozůstatky prvého krále jeruzalémského, dorazil před brány Svatého města muž, jehož jméno bylo právě v předcházejících dnech v královské radě často vyslovováno Balduin Le Bourg, hrabě edesský, bratranec zesnulého. Jeho příjezd líčí kronikáři jako náhlý a nečekaný. Přítomnost nejvážnějšího kandidáta urychlila rozhodnutí o novém králi. Korunní rada zvolila Balduina Le Bourg jednomyslně králem a patriarcha dal ochotně svůj souhlas.

Balduin II. patřil ke generaci vůdců prvé výpravy. Odtud vyrůstala jeho autorita mezi ostatními rytíři. Podobně jako jeho zemřelý bratranec vyznačoval se prý také on urostlou postavou, kronikáři opěvují jeho dlouhý plavý vous a úhlednou tvář. Jeho strategické a politické schopnosti jsou mimo pochybnost. Podle podání předčil svého předchůdce ve zbožnosti i ve vzorném manželském životě s arménskou kněžnou Morfií, kterou si také přivážel z Edessy. Záhy po nástupu na trůn dostal Balduin II. příležitost, aby prokázal oprávněnost své volby, když dobyvatelům vyvstala hned dvojí hrozba. Prvou byla koalice dvou dosud spolu znepřátelených sousedů - Damašku a Egypta. Sotvaže úspěšně odrazil prvé útoky z Damašku, už musel spěchat na sever a odvracet druhou hrozbu: nebezpečí pádu Antiochie. Antiochijští Normani se totiž krátce předtím rozhodli utkat se na vlastní pěst s vojskem z Aleppa; byli však obklíčeni na planině u města Sarmedy a většina z nich v boji zahynula. Méně šťastní rytíři upadli do zajetí a byli mučeni pro pobavení davů v ulicích Aleppa. Tak byl na "Krvavém poli" (Ager Sanguinis) u Sarmedy zničen výkvět Normanů, a od té doby přestali být vážným činitelem v dějinách křižáckých států.

Balduinovo tažení na sever zachránilo Antiochii a nepřímo také Edessu před tureckou hrozbou. Jeho vstup do Antiochie měl podobu triumfu. Město ho ochotně přijalo za regenta, neboť dosavadní regent padl na Krvavém poli a právoplatný vládce Antiochie, Bohemundův syn, byl stále ještě nezletilý a žil s matkou v Itálii. Když byl Balduin Le Bourg zvolen jeruzalémským králem, uvolnilo se také místo hraběte edesského, a jedním z prvých opatření Balduina II. po zvolení bylo jmenovat novým hrabětem svého bratrance a někdejšího spolubojovníka Jocelina. Teprve nyní ovšem se naskytla příležitost Jocelina skutečně dosadit. Balduin II. spojil svá vojska s tripolskými rytíři a dosáhl nad Aleppem rozhodného vítězství - ovšem za cenu tak těžkých vlastních ztrát, že se neodvážil muslimy pronásledovat. Teprve po tomto vítězství mohl Balduin vstoupit bez nebezpečí do edesského hrabství a pomoci Jocelinovi k vládě. Na podzim roku 1119 se pak vrátil na jih do svého království, a byl zde o Vánocích slavnostně korunován.

Balduinovi nebylo dopřáno příliš dlouho se těšit z vítězství. Po třech letech vyplněných obrannými přípravami proti Egyptu a řešením vnitropolitických problémů mladého království přišla z Edessy naléhavá prosba o pomoc. Jocelin převzal hrabství jako konsolidovaný celek, který Balduin v posledních letech svého panování ještě zaokrouhlil připojením několika drobných arménských knížectví. V následujícím roce vytáhlo proti Edesse od severu nové seldžucké vojsko emíra Balaka. Ještě než se mu mohl Jocelin s veškerou moci postavit, byl spolu se šedesáti svými rytíři v nahodilé šarvátce zajat. Když Balduin II. dostal zprávu o Jocelinově zajetí a o nebezpečí, které hrozí jeho někdejšímu hrabství, neprodleně se vracel na sever, aby zjistil situaci. Přitom se jeho malé vojsko netušeně dostalo do blízkosti hlavních tureckých sil, bylo obklíčeno a z velké části pobito. Král jeruzalémský upadl do tureckého zajetí a byl spolu s Jocelinem uvězněn v pevnosti Kharpurt.

Balduinovo zajetí bylo pohanou království a krále, ale on sám v něm fyzicky příliš netrpěl. Turci nehodlali svým vznešeným zajatcům ubližovat, chtěli za ně získat co nejtučnější výkupné. Za Balduinova věznění v pevnosti Kharpurt, která ležela severně od Edessy, se odehrála dramatická epizoda, v níž se charakteristicky obrážejí dobové poměry. Pevnost ležela na území obývaném Armény, mezi nimiž zejména Jocelin získal za dobu své vlády značné sympatie a Arméni se nyní rozhodli zajatce osvobodit. Arménští ozbrojenci pronikli v přestrojení za kupce či mnichy do pevnosti, přepadli posádku a pevnosti se zmocnili. Vězňové a věznitelé si vyměnili úlohy. Balduin, který věděl, že s hrstkou svých druhů a arménských osvoboditelů se turecké přesile nadlouho neubrání, se uzavřel v pevnosti a Jocelina poslal pro pomoc. Jocelin podnikl dlouhou dobrodružnou cestu napříč nepřátelským územím a nakonec se skutečně dostal až do Jeruzaléma, odkud bez meškání vyrazily silné vojenské oddíly ke Kharpurtu. Mezitím však se emír Balak dovědělo smělém činu zajatců, který se dotýkal nejen jeho finančních zájmů, ale i jeho osobní cti: v pevnosti totiž byl také jeho harém. Plnou silou udeřil a dobyl jí dřív, než přišlo pomocné vojsko s Jocelinem. Všichni, kdo pomáhali Balduinovi při obraně, byli pobiti nebo shozeni z hradeb - i ženy z emírova harému. Jen Balduin a jeho synovec byli ušetřeni a převedeni do pevnosti Harrán, na kterou se Jocelin se svým vojskem již nemohl odvážit. Balduin musil setrvat v zajetí ještě dva roky. Dvouletá nepřítomnost panovníkova kupodivu nezpůsobila žádné vážné vnitřní otřesy - což je nesporné svědectví o tom, že poměry v novém království se již ustálily. Rytíři dokonce bez potíží odrazili útok egyptských vojsk. Tento úspěch byl dovršen významným vítězstvím na moři. Poté křižáci zahájili obléhání přístavního města jménem Tyros. V červenci roku 1124 město padlo jen díky tomu, že se benátskému loďstvu podařilo zcela odříznout posádku od námořního spojení. Řetězec přístavních pevností, které získali křižáci na východním pobřeží Středozemního moře, se dobytím Tyru uzavřel.

V době, kdy Tyros kapituloval, byl jeruzalémský král již na svobodě. Druhá polovina dvacátých let se stala pro království obdobím klidného střádání sil. Bojechtivost západních rytířů a jejich touha po kořisti si sice vynutily několik válečných tažení, to však byly vesměs drobné odvetné či preventivní výpravy bez většího vojenského či politického významu. Pro Jeruzalém se zdálo výhodné, že se roku 1126 na syrském pobřeží vylodil syn slavného normanského náčelníka Bohemund II., aby se ujal dědictví v knížectví antiochijském. Tak se stalo, že na jaře roku 1127 mělo antiochijské knížectví opět normanského vůdce.

Nejstarší Balduinova dcera Melisenda byla předurčena za dědičku jeruzalémského trůnu. Bylo ovšem jasné, že sama vládnout nemůže, a proto Balduin II požádal francouzského krále o dopo-ručení vhodného ženicha, který by se mohl stát králem jeruzalémským. Francouzský Ludvík VI. doporučil hraběte Fulka z Anjou. Jím vstupuje do našeho vyprávění úspěšný politik, jeden z nejschopnějších té doby. Dílem Fulkovy diplomatické prozíravosti bylo, že se jeho syn Godefroi roku 1128 oženil s vdovou po německém císaři Jindřichovi VI. Matyldou, která byla zároveň jako poslední přímý potomek Viléma Dobyvatele dědičkou anglického království. Z tohoto sňatku vzešel, pak slavný rod Plantagenetovců. Naproti tomu nedovedl Fulko svým zjevem imponovat drsným válečníkům ani krásným dámám evropských dvorů. Navíc mu bylo již čtyřicet - a to byl v té době pokročilý věk. Přesto nabídku ke sňatku s mladičkou Melisendou přijal. Na jaře 1129 dorazil Fulko do Jeruzaléma a byl tam přijat okázale a s veškerými poctami. Sňatek s Melisendou z něho učinil následníka trůnu a spoluvladaře jeruzalémského. V tomto po-stavení se podílel na nepříliš úspěšné výpravě proti Damašku, která byla překvapena dešti a musila se pro rozbahněný terén vrátit do Palestiny. Záhy po návratu Balduin II. onemocněl a v létě 1131 zemřel. Z hlediska dynastického mohl být v hodinách svého umírání klidný. Trůn byl zabezpečen a Melisendino manželství přineslo již prvý plod - syna, který měl nést slavné jméno prvého a druhého krále jeruzalémského. Téhož roku vybojoval svou poslední bitvu také Balduinův spolubojovník a bratranec Jocelin, hrabě z Edessy. Při obléhání jednoho ze seldžuckých hradů utrpěl těžké rány a bylo zřejmé, že jim podlehne. V tom okamžiku došla zpráva, že jedno z měst hrabství oblehl danišmendovský emír Ghází. Umírající Jocelin poručil svému synovi, aby proti Gházímu vytáhl, ale syn namítal, že nemá dost silné vojsko. Nato starý harcovník poručil, aby jej uložili do nosítek, a dal se nést v čele vojska. Když se Turci dověděli, že edesské vojsko vede Jocelin, kterého již považovali za mrtvého, přepadl je strach a ustoupili bez bitvy. Tak dosáhI Jocelin posledního vítězství; dal prý postavit svá nosítka na pokraji cesty a tam zemřel. V něm a v Balduinovi II. odešli poslední z významných účastníků prvé výpravy, poslední z generace dobyvatelů a zakladatelů křesťanských států na Východě.